Z historie

Z historie

V obci Dříteč se zachovala stará kronika, která kromě jiného pojednává i o historii zdejší školy. Bylo by škoda takového pramene nevyužít. Navíc je historie nezbytná pro pochopení  souvislostí a stávajícího stavu věcí.

Kroniku vedl v letech 1923 až 1928 místní učitel František Schejbal, po něm pak až do roku 1957 kronikář Antonín Liška.

Kdo a kdy založil školu ve Dřítči, není bohužel známo. První školní budova byla celodřevěná přízemní chalupa s jednou učebnou, která zároveň sloužila učiteli za byt. Jediná písemná zmínka o této škole pochází z roku 1790: „…chlév byl přestavěn na spižírnu a spižírna předělána učiteli na byt.“ V roce 1829 byly položeny základy k nové kamenné školní budově. Začalo se zde vyučovat v listopadu téhož roku. „Ke škole patřila malá zahrádka k potřebě učitelově, jež se mu ročně pachtovala  za 15 krejcarů.“

Ke škole ve Dřítči byly přiškoleny další obce: Bukovina, Borek, Dražkov, Hrobice, Zástava a Němčice. Celkem mělo být v jedné třídě (1829) 132 žáků! Počet starších dětí, které byly povinny navštěvovat od 12 let tzv. opakovací hodiny, byl 66.

Školy i učitelé byli tehdy v područí církve, církev na školách prováděla inspekční činnost. Učilo se hlavně čtení, psaní, počty a náboženství.

O náklady na školu ve Dřítči se starala vrchnost pardubického zámku. „Plat učitelů byl ubohý, sestávající vedle peněz z různých hodnot naturálních, koled, odměn za kostelničení a zpívání při pohřbech.“

Děti docházely do školy hlavně v zimě, kdy nebyla žádná práce na poli. To se pak stávalo, že se neměly ani kam vejít, a tak některé seděly na zemi nebo postávaly namačkané u oken. Zato v době pasení a polních prací býval učitel často ve škole sám.

Situace se školní docházkou se zlepšila až za vlády císaře Josefa II., jak se lze dočíst v cirkuláři panství pardubického. V něm se kromě jiného uvádí, že má každá škola vyučovat v zimě nejvíce čtyři až pět hodin denně. V letním školním běhu mají rodiče povinnost posílat své děti do školy aspoň přes poledne, tj. od 10 do 13 hodin, k liternímu cvičení, opakování počtů a výuce náboženství. „Dále by mládež ženského pohlaví po skončení cvičení skrze paní učitelkyni v prádle, šití, štrikování neb v jiných potřebných ženských pracech vyučována byla.“

Učitelé byli také nabádáni, aby se zdrželi fyzického trestání. Bylo jasně vymezeno, kdy má být dítě trestáno metlou, např. za „na vozy věšení, ve škole všelijaké čachrování, potupných jmen dávání, házení kamením, za oustné vejstupky proti šestému přikázání“ atd.. Méně závažné přestupky měl učitel zapisovat do tzv. černé knihy.

O otop ve škole se měla starat obec, ne jak tomu bylo dosud, aby děti nosily v zimě s sebou do školy polínka. Avšak navzdory nařízením obec většinou své povinnosti neplnila, a tak vše zůstávalo při starém.

Učitelem byl často vysloužilý desátník, školy byly přeplněné, bez základního vybavení a pomůcek. Svobodnému rozvoji školství navíc bránil zákon, podle kterého byla nadřízeným orgánem škol církev. Tento zákon byl (aspoň formálně) zrušen až po válce roku 1866.

Jednotřídka byla ve Dřítči až do roku 1851. Nacházela se ve zděné budově dostavěné roku 1846. Od roku 1851 působili na škole učitelé dva, ze školy se stala dvojtřídka, ale učebna zůstala pouze jedna. Jak taková výuka probíhala si lze jen těžko představit. (Roku 1863 bylo do školy zapsáno 253 žáků!)

Tento neúnosný stav si vynutil přestavbu školy. Došlo k ní roku 1865. Na tomto místě cituje učitel Schejbal zápis ze staré školní kroniky, která se bohužel nedochovala: „Již po mnohá léta, zvláště však od toho času, co pro podučitele služba vyprostředkována byla, jednalo se o zařízení další školní světnice. Ačkoliv potřeba dvou tříd při zdejší škole všeobecně uznávána byla, otálelo se z příčin finančních se stavbou, až letošního roku se poznalo, že ustavičné odkládání a věření v příznivější budoucnost škole zdejší nesvědčí a občanstvu ke cti neslouží.“

V nové škole se začalo vyučovat v září roku 1868. Stavba stála 3 297 zlatých. Pro srovnání: Rozpočet obce roku 1866 byl 450 zlatých! Václav Hájek, místní rodák o této události napsal do Národních listů: „…Den tento jest zaznamenán v dějinách školy naší a vnuci vnuků našich – šťastnější pokolení s vděčností přihlížeti budou na slavnost tuto…“ Za zmínku stojí, že tato nová škola byla vystavěna po válce a navíc v neúrodné době po krupobití. Přesto se našli mecenáši, kteří v tak těžkém čase přispěli na výstavbu školní budovy.

Dvojtřídní škola byla roku 1881 rozšířena na trojtřídní a o deset let později dokonce na čtyřtřídní. Tak bylo konečně možné rozdělit děti do tříd podle věku.

Roku 1895 vznikla pobočka dřítečské školy v Hrobicích, „aby hrobické děti nemusily často s nebezpečím života převážejíce se přes rozvodněné Labe docházeti do Dřítče“.

Dále se v kronice pojednává o úpravách školy – jaké, kdy a za kolik peněz byly provedeny, o postupném odškolování jednotlivých obcí a o střídání učitelů na dřítečské škole, a to jmenovitě až do roku 1920.

S nadšením píše kronikář o roce 1918 jako o době svobody, což se projevilo i ve školství. Učitelé ve Dřítči se ze všech sil snažili zvýšit docházku dětí do školy, dbali nejen na vzdělávání žáků, ale i na vzdělávání sebe samých. Snažili se výchovně a kulturně působit i mezi lidem. „…Učitel je si vědom, že vzdělaný a dobře vychovaný občan je nejlepší zárukou svobodného našeho státu.“

Ve Dřítči působila i školní rada. Zasedali v ní členové z řad pedagogů a vybraní zastupitelé přiškolených obcí. Rada se scházela nepravidelně a řešily se v ní výhradně materiální potřeby školy, nikoli otázky výchovy a výuky. Tak např. v roce 1946 zakoupila školní rada pro školu rádio i s ampliony za 2 150 Kč, což tehdy nebyly malé peníze. Po válce navíc školská rada, která nesměla za války působit, zorganizovala nákladnou opravu školní budovy. Veškeré práce tehdy vykonali zcela bezplatně rodiče dětí. Školní rada byla zrušena roku 1950, kdy veškeré školní budovy přešly do rukou státu.

Rodičovské sdružení bylo ustanoveno roku 1940. Z činnosti tohoto sdružení kronikář jmenuje akci, kdy maminky vařily ve škole přes zimu pro děti polévky. Když bylo do vsi zavedeno lepší autobusové spojení pro dojíždějící děti, akce skončila, neboť se děti mohly včas dostat domů.  Další zmíněnou akcí byl úklid školy po válce. Z výše uvedeného vyplývá, že sdružení rodičů stejně jako školní rada byly zřízeny k tomu, aby škole pomáhaly a materiálně ji podporovaly. Nikoliv k tomu, aby ji bez odborné způsobilosti kritizovaly a vznášely často dost nesmyslné požadavky, jak se tomu v současnosti leckdy děje.

Za okupace museli skládat všichni učitelé zkoušku z němčiny. Ze dřítečských ji žádný úspěšně nesložil. (Ruštině se ve školách začalo vyučovat v roce 1946.)

Ještě před válkou v roce 1939 byl v obci zřízen žňový útulek. Pracovala v něm učitelka ze školy. Rodiče malých dětí však neměli k takovému zařízení důvěru, a tak byl útulek pro malý zájem zrušen. Druhý pokus o zřízení útulku proběhl v roce 1951. Šlo o snahu uvolnit pracovní sílu v době žní.  Ani tehdy však matky útulku nedůvěřovaly, přestože byl vybaven pěkným nábytkem, hračkami i postýlkami.

Další zajímavá zmínka o škole pochází z roku 1950, kdy byla do budovy školy z farního úřadu přemístěna matrika. Jedna zrušená učebna se předělala na obřadní síň a konaly se zde sňatky.

Následuje výčet učitelů, kteří na škole působili a dále změny v organizaci školy, tak jak se měnil z nejrůznějších příčin počet žáků dřítečské školy.

O dalších osudech základní školy se mi až do roku 1993 nepodařilo nic zjistit. Ve školním roce 1993/1994 byla v obci znovu zřízena základní škola jako pobočka První soukromé školy v Hradci Králové. 1.7.1994 získala škola právní subjektivitu. V následujícím roce docházelo do základní školy celkem sedm žáků, dva prvňáci a pět druháků. Ve školním roce 1996/1997 měla už škola 18 žáků. Od počátku byla součástí školy škola základní a škola mateřská a tak je tomu i dnes.

Kontakt:

+ 420 466 930 380